Novoroční ztišení vhodné na kdykoli...

Starý Rok pomalu předává žezlo svému mladšímu následníkovi a s ním přichází účtování, bilance, jako při střídání pokladních…

Byla hotovost vybrána,nevzniklo v kase manko..nežili jsme na dluh zítřků?
Nebude nám v příštím okamžiku chybět, co jsme včera promarnili?“

Přichází tedy hodnocení, či alespoň by přijít mělo. Poslední údery srdce roku nám k tomu dávají skvělou šanci.
Můžeme si zastřít oči září ohňostrojů či ošálit mysl bezednými skleničkami…můžeme suplovat radost extrémními zážitky..ale vystřízlivění stejně neunikneme…

S Pravdou je to jako se Smrtí-děláme, že se nás netýká, ale stejně víme, že přijít musí..

 Hledáte-li to Podstatné; to,co je za věcmi, které se dějí, můžete spolu se mnou využít poslední vzdechy roku a ve chvílích ztišení si položit tyto otázky:

 Kolik času- této pomyslné měrné jednotky pozemské reality- jsem v uplynulém roce věnovala své Duši? Kolik tělu? A kolik EGU, touhám vlastní důležitosti?

 Kolik sebezpytujících otázek jsem si položila, coby poutník na Cestě životem? A co jsem z odpovědí vyvodila?

 Jak moc jsem se věnovala věcem, které mě přesahují…záležitostem Ducha? A jak moc triviálnostem, které odvane vítr..?

 Jak dalece jsem s pokorou uznávala sílu Matky Země a spravedlnost Osudu?

A jak často svalovala vinu na druhé?

 Uměla jsem se zasmát potížím, které jsem si v konečném důsledku způsobila sama?

 Rozluštila jsem vždy poselství Osudu , skryté v potížích, nemocech, starostech a jiných zevních událostech kolem?A dokázala jsem poté dobře poradit sobě i jiným, aby se neopakovaly stejné chyby?

 Marnila jsem předem vyměřený čas Bytí  hloupými činnostmi, hloupými rozpravami, hloupými obavami či hloupými lidmi?

 Dokázala jsem vždy odhalit skryté motivy lidí a oddělit je od slov, kterými jsou oděni?

 Uměla jsem rozlišovat mezi moudrostí a chytráctvím, oduševnělostí a lhářstvím, podstatným a nicotným, věčným a pomíjejícím..?

 Dokázala jsem si najít v běžném dni čas na rituál, meditaci, rozjímání a ticho?

 Uměla jsem proměnit obyčejné činnosti v posvátné obřady a vidět svatý rozměr i tam, kde jej zrak nespatří?

 Dokázala jsem objevit Krásu a vytáhnout ji z šedi, prachu a ošklivosti?


Nezoufám nad pravdou odkrytou těmito otázkami ani tím, že se mi navzdory mému přání vždy nedaří, aby se každý den stal posvátnou oslavou Existence, ale stalo-li se to někdy, jsem tomu ráda..

A přeji sobě a všem, abychom se uměli RADOVAT každý den, obdarováni Zázraky, které jsme uvykli považovat za samozřejmost…

                                                                                Klaudie

28.12.2009

>>> jít zpět