Konec roku?

Konec roku už je na jedno zazvonění rolniček a pomyslný čas nutí k panice..“Už zase další rok v čudu!“

Iluze se v koutku hodin tiše pochechtává, ale jen tichounce, měkoučce, aby ji někdo jen tak neodhalil. Směje se smíchem posměváčků, pootočená od ostatních, jen tak do dlaní…jako ten, kdo nechce ukázat svou slabost, jako ten, kdo hraje dvojí hru; jako dítě v mrazivém tichu třídní diktatury odhalující směšnost učitele; jako ten, kdo nechce být prozrazen..

Čemu se posmívá?“ chce vědět kukačka v hodinách, svědomitě a bezmyšlenkovitě vykonávající svůj úděl..

„Je tu snad něco k smíchu?“ dí starověký orloj, který už zažil leccos a v touze po věčném mládí je stále naivně zvědavý, co přijde…

„Je asi bláznivá“ shrne v chvatu rachejtle průzkumnice (předvoj šampionek určených na předěl roku)  s oním zbrkle rychlým soudem, tak příznačným pro tep současnosti.

Iluze, lehce poplašená z toho, že kdosi přece zahlédl její slabost, to vítězoslavné uchichtnutí, se poněkud kvapně zahalí svým závojem a mizí, jakoby tu nikdy nebyla. Jen dozvuk jejího šklebu ve větru připomene těm, co ví i těm, co tuší, že se zase blíží dny největšího klamu, kdy se zdá být opravdu zatěžko za tím vším humbukem vidět Pravdu. Ta se v těchto dnech vytrácí a bledne, neduživá…a plachá jako obvykle mizí raději do Jiného světa, kde v bezpečí přežije už potisící tento všeobecně preferovaný klam. Zdálo by se, že si na to už mohla zvyknout, všechny ty změny čísel, letopočtů, novoročních oslav…taky má za sebou trénink v podobě narozeninových párty, těch světově uznávaných šaleb…

Jenže: „ Je to horší“ zmínila se Pravda onehdy v interwiev pro časopis Světoestráda  „dříve lidé neměli ponětí o čase jako dnes. Nevědomých bylo sice stejně, ale nevlastnili kalendář ani hodiny, takže nebylo kam spěchat. Zato dnes se stejní prosťáčci honí ulicemi za ´nevíaničím´  s mobilem, a šíří hlouposti závratnou rychlostí.. Hezký nový rok!  S příkazem hromadně rozeslat..“ „Řekněte sama, paní redaktorko, copak je na něm nového? Od dob, kdy se začaly vytrácet skutečné rituály přeměny starého v nové …od dob, kdy rok začínal jarem, a ne pomyslným číslem…vcelku nic…a kolik je těch, kteří cosi podstatného dokáží změnit? A kolik z nich na to potřebuje nové datum?“

A tak se Iluze řehoní… za každým rohem někdo chvátá…něco se nestíhá…něco nám utíká…cosi spolkla minulost…nezbývá čas…čas…čas…

Čas. Ta veličina, co je spíš „maličinou“; ten přízrak, co stojí za našimi činy; to, co stále nemáme a nikdo to neviděl; po čem je sháňka a nikdo to nesehnal; co se dá marnit, aniž to máme; co nám bere klid, získáme-li pocit,že mizí…

To, o čem víme, že utíká různě; to, o čem tvrdíme, že se někdy vleče.
To, co tu nikdy nebylo a nikdy nebude.
To, co neexistuje a nikdy neexistovalo.
To, co je jen změtí čísel, pletoucí nám hlavu.
To, co slavíme a přitom bychom to měli vymazat.
To, co si připomínáme a přitom bychom na to měli zapomenout.
Když na to myslíme, máme toho příliš nebo málo.
Když na to zapomeneme máme toho přesně akorát. 

A tak Čas - ten pomocník iluzorního světa, služebník lží a nositel vrásek, za nímž se táhnou v procesí Panika, Závist a Strach - dál hraje první housle  v představení zvaném Svět. A dál se mu lidé klaní a spílají mu, touží ho uchvátit a hroutí se pod jeho vládou, podobni svobodnému občanu, který si demokraticky volí své tyrany, aby vzápětí úpěl pod jeho příkazy a omezeními…

My, svobodomyslní, ale můžeme svrhnout stínového krále z jeho trůnu..

Vyslovit nedůvěru nadvládě Času..

Můžeme opustit divadelní představení, soubor šalby světa a vyjít ven..

Do světa bez času..

Do života této chvíle.. přítomnosti, jež je božská….okamžiku, který stojí za to prožít…

Vidět, co uctívači času ve spěchu přehlédnou,

Slyšet, co vítr šeptá našim krokům, když jdeme tiše ulicí..

Dotknout se se zavřenýma očima a nechat našim prstům a dlaním narůst tisíc očí..

Ucítit v mrazivém podvečeru jaro, stydlivě a trpělivě čekající v dáli na své velkolepé entrée...

A ochutnat Život v mnoha jeho podobách a Krásách…od hořké, slzavě slané, nakyslé, palčivé či trpce svírající patro, až po onu vytouženou sladkou…chuť všech chutí, nektar bohů…

A to všechno prožít, naplno a hlubinně… v bezčasí…kdy doopravdy existujeme, kdy se odehrává všechno podstatné, co živí naši duši, kdy vyskakujeme z Matrixu, odpoutáváme se od přežitých tradic, společenství nevědomých, kdy svlékáme pouta, která jsme si sami nasadili, kdy respektujeme pouze hodnoty Duše….a Čas, onen nástroj karmy nad námi pozbývá svou čarovnou moc.

To všední, ploché a bez hodnoty se odehrává v čase…

To božské, opravdové a hodnotné přichází, když čas odešel …z naší mysli…

Jakoby tu nikdy nebyl…

                                                                                                       Klaudie

 30.12.2010                                                                                                   

>>> jít zpět